Má návštěva Ostravy

Předloni jsem pracovně navštívil Ostravu. Byl jsem tu již několikrát, ale tentokrát to bylo jiné. Byl jsem tu sám a v klidném rozpoložení mysli jsem přemítal, proč jsem byl tak najednou z ničeho nic sem pozván. Tyhle věci přece mají vždy hlubší smysl a já se těšil, co to bude. Cesta tam běžela jako po másle a to mne jen utvrzovalo v přesvědčení, že se dozvím něco zajímavého.  

 
Po příjezdu jsem se ubytoval a šel se projít po Ostravě. Vnímal jsem tohle město tentokrát jinak. Najednou jsem si uvědomoval, že odtud pocházela má babička Anselma, která byla vždy výraznou osobností naší rodiny. Jak jsem tak šel městem, uvědomil jsem si dvě věci. Za prvé, že Ostrava je velké město, a že má babička se přestěhovala do Jablonce, tedy maloměsta.  

 
Ostrava je region razovity. Hodně se tu pije, není nijak vzácné potkat na lavičce v parku párky s lahví alkoholu i v pondělním podvečeru. A mohou to být i dvě děvčata. A za druhé, duch Ostravy je skutečně „ostrý“. Často se městem žene rozvášněný motorkář, řidič automobilu nebo i cyklista, popouštějíce uzdu svým vášnivým emocím. Je to jakoby nahoru a dolu. Lidé tu rychle vzplanou a současně mají srdce na dlani.  
 
Byl jsem svědkem, jak bezdomovec, kterému před deseti lety ukradli kamarádi doklady, vyhrožuje komusi zabitím a pak na Stodolní požádá majitele Porsche o cigáro. A ten se od něho nechá obejmout a zeptá se ho, jestli má oheň. Ano, zrovna na té Stodolní, kde zbili před pár dny zpěváka Michala Hrůzu. Musel jsem tam zajít a musel jsem tam zajít alespoň v deset večer. Vždyť jsem po babičce Selmě taky trochu Ostravák!  
 
Zvláštní ulice. Taxikářka, která mne vezla z hlavního nádraží na hotel, mi to rozmlouvala s tím, že Pražák tam může dostat přes držku. Když jsem se ohradil, že jsem z Jablonce, řekla, že to oni nepoznají. Jenže já věděl, že ať byla babička jakkoliv divoká, tohle by si líbit nenechala, aby jí zmlátili vnuka na Stodolní. A tak jsem si to bezstarostně bloumal ulicí, kde vedle sebe najdete v harmonii policejní služebnu i nevěstinec, hotely pro celebrity i hampejzy, ohromné množství barů všech možných stylů, pivních zahrádek, parkujících bouráků i potulujících se bezdomovců. Atmosféra je tu přesně ostravská, nahoru dolů. Můžete být králem diskotéky anebo skončit v rukou lékařů, podle toho, kam se zrovna kulička vašeho života na ruletě ve Stodolní posune. Nic nelze vyloučit.  
 
O dvě ulice dál jde spousta nadšených distingovaných lidí pohodovým procházkovým krokem ze Slezko ostravského hradu, kde běželo právě představení Shakespearovských slavností. Necítí se nijak ohroženi. Jsou v jiném světě. Stodolní je nijak neohrožuje. A já pochopil. Když se ve mně vzedme ona vražedná zuřivost nebo onen destruktivní vzdor, když se rozpláču nad dojímavým příběhem nebo chci pozvat bezdomovce k nám bydlet, je to duch mé babičky Anselmy. Je to duch Ostravy. 

Sedím ve vlaku a jedu zpátky do Čech. Do jiného světa. Někam, kde na přechodech mají přednost chodci, protože je to uzákoněno a hlídají to právníci a policie. Dívám se zpátky do světa, kde má přednost řidič, protože je prostě silnější. Respektuji tyhle pravidla pro Ostravsko. Dávají smysl. Co když vás zrovna za volantem popadne ten stav, kdy vaše vášnivé srdce potřebuje se rvát, zpívat, psát básně nebo plakat? Jak můžete pak dát přednost chodci. Lidé to tu vědí, chápou a respektují. A Praha se svými impotentními potentáty je daleko. Rád zase přijedu navštívit tohle hornické město.  
 
Přijeďte i vy. Ale mějte na paměti, Stodolní a Ostrava jsou vám otevřené, ale buďte vnímaví k pulsování její energie, dokáže být mateřsky vřelá, ale i nebezpečně ostrá.