Rozpomínání se

Když se narodily mé dcery, cítil jsem obrovský úžas, poprvé, a myslel jsem si, že potom to už bude stejné, ale pokaždé jsem byl v šoku, bylo to vždycky zázrak zrození. Ale když se narodil můj první vnuk, pochopil jsem to – začal jsem si rozpomínat. 

 
Vzpomněl jsem si, byl jsem kdysi velmi mocný bůh, lépe řečeno součástí velmi mocného boha. Boha, který byl naprosto šťastný a dokonalý. V té chvíli se chtěl podělit o svou dokonalost a tak se začal dělit, aby se mohl podělit. A stvořil ze sebe další bytosti, které však dělením, tedy oddělením se, ztratili část své dokonalosti. Proto zpočátku byli nadšené svým stavem, ale potom se objevilo něco, co do té doby dokonalý stav neznal. Nuda. Nuda vyžadovala nějaké rozptýlení. A tak se objevili další bytosti. Jiné, nižšího řádu se objevili, aby pomohli ty prvé zbavit nudy. A oni se snažili, některé. Některé měli ještě méně vědomí a více oddělení od boha – a to byly zvířata. Nevnímala sama sebe a byla tu pro pobavení člověka. A člověk hledal jak se stát opět absolutně šťastným. Ale protože byl oddělen, hledal cestu ke štěstí všemi způsoby. Jen někteří pochopili, že cesta vede přes sdílení zpět c celým božím výtvorem, celým božím světem. Jiní hledali opačným směrem, nažili se vnutit zbytku svou vůli, přizpůsobit ho své oddělené identitě, individualitě. Nebo včlenění násilně druhých do svého světa. Porobením, zabitím, snědením. Tak se zvětšoval rozdíl mezi boží identitou a individuální separací. Výsledek oddělení však je vždy stejný – pocit izolace, osamění a neštěstí – smutku. Cesta ven je jednoduchá – rozpomenout si, rozpomenout si, jaké to bylo a je  - být Jedním! 

 
Jsem součástí Jediného, jsme všichni součástí jediného. Jen se bojíme, bojíme se to opět přijmout, bojíme se opustit naši oddělenost, naši originalitu, která ale v podstatě zůstane vždy.